DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA

(jazzová buffoopera)

Premiéra: 26. března 2001 v 19:00 v Žižkovském divadle,

Režie. Jiří Datel Novotný
Choreografie: Petr Šimek
Hudební nastudování: Tomáš Trapl + Miloš Štědroň
Kostýmy: Jitka Vašutová
Scéna: Hynek Hanák
Zvuk: Vladislav Vodička, Jiří Ulrich
Světla: Václav Melzer
Mikroporty: David Otava
Vedoucí pedagog ročníku: František Laurin
Produkce: Tomáš Trapl

Osoby a obsazení:

ULI: Josef Pejchal a Zdeněk Rohlíček
ADVOKÁT: Vladislav Rotta
VANILKA: Klára Raková a Michaela Zemánková
LISTONOŠ: Marek Valenta
TETA Z LIVERPOOLU: Karla Frouzová, Jitka Poláčková a Oldřiška Štolfová

FOTOGALERII NAFOTIL MICHAL ŠKVOR A JÁ:

www.tomas-trapl.cz - klikni pro zvětšení

To byl nápad Jiřího Šlitra, pokusit se o jazzovou operu. Chtěl se blejsknout coby skladatel a dlužno říct, blejskl se.
Ta naše Procházka se zalíbila tehdy mladému a začínajícímu režisérovi Miloši Formanovi a ten ji natočil jako televizní film. Běžela pak v televizi dvakrát za sebou a tehdy jsme si se Šlitrem řekli, že ji stáhnem z repertoáru, protože se na ni nejspíš přestane chodit. A tak Dobře placená procházka se pozdržela na jevišti Semaforu poměrně krátkou dobu – měla 63 repríz. Zato však se hrála v Belgii,v Jugoslávii, ve Finsku a film se promítal v dalších zemích. Taky v Brně na JAMU se jí studenti ujali. Akorát v Praze ji nikdo od těch dob neuvedl.
A tak, jestli se teď objevuje na repertoáru konzervatoře, sděluju vám, že z toho mám radost. A myslím, že Jiří Šlitr by se připojil. Jestliže se ujímá našeho dílka další generace, je to další důvod k radosti. A třetím důvodem je, že se dostalo do povolaných rukou dvou pánů, kteří prošli Semaforem – do rukou Jiřího D. Novotného a Tomáše Trapla.
Přeju vám všem upřímné zlomení vazu (v divadelním smyslu, arciže)!
JIŘÍ SUCHÝ

RECENZE:

Lidové noviny sobota 10. listopadu 2001 Marta Švagrová

STUDENTI SI PORADILI SE ŠLITROVOU OPEROU

Po šestatřiceti letech se na pražská divadelní prkna vrátila jazzová buffoopera Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Dobře placená procházka. Studenti 5. ročníku pražské konzervatoře ji hrají jednou měsíčně v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Na otázku, zda tento kus může dnes publikum oslovit, přestože jej většina diváků zná z televizní adaptace v autentickém podání autorů a dalších sólistů Semaforu z doby největší slávy, odpověď zní ano. Nejen pro stále aktuální zjištění, že lidé jsou pro peníze schopni všeho, nejen pro nostalgii někdejší atmosféry kultovního divadle. Jak čerstvá (v pravém slova smyslu) inscenace ukazuje, kvalita dílka se léty nevytratila.Interpretačně velmi těžký kus je pro herce evidentně úkolem, s jehož velikostí rostou.

Protože postav opery je pět a studentů v daném ročníku devět, uplatnil režisér Jiří Datel Novotný (mimochodem semaforský veterán) nápad synchronní alternace: Vanilka i Uli jsou vždy po dvou, Tetu Brockefellerovou z Liverpoolu ztělesňují dívky tři. Hrají jednotlivě, najednou i na-

Přeskáčku, komunikují - byť někdy jen nerušivými gesty či pohledy - s partnery i spolu navzájem. Režie je vede přesně a účelně, nezapomíná na humor, které je základním kamenem „Procházky" a jemuž mladí herci dobře rozumějí.

Některé z nich je radost slyšet - velká pochvala patří hudebnímu nastudování Tomáše Trapla. Na nápaditě scéně (Hynek Hanák) ve slušivých kostýmech a la 60. Léta (Jitka Vašutová) s dokonalým ozvučením (mikroporty David Otava) se překvapivě suverénně na ten-

kém operním ledě pohybují vlastně všichni. Na první pohled zaujmou zejména Michaela Ze-

mánková a Josef Pejchal (Vanilka a Uli), skvělý je dojemně „ulítlý" Listonoš Marka Valenty

a zvláštní komikou obdařený Advokát Vladislava Rotty.

Nádavkem zřejmě jen pro pamětníky jsou okamžiky, v nichž původními hudebními základy probleskne ve vtipné etudě hlas Šlitrův či scat Pilarové .....